Jak jsem věřila, že maj dospěláci pravdu

Jsem věřící :-)

Od dětství mi maminka s tatínkem nějak vsugerovávali, že dospělí ví (všechno) a dospělí mají pravdu! Vnímala jsem to jako společenské dogma - dospělí mají pravdu!

Toto dogma se mi vepsalo hluboko do srdce. Do srdce se vpisuje hodně věcí, ale nějak se mi tam nevepsalo to, že už jsem taky dospělá. Asi je něco pravdy na tom, že od 10ti let to utíká rychleji. Myslím si, že je mi 16, no ok, možná 17, ale haha už dávno ne. Pokud je tedy společenské dogma, že dospělí mají pravdu, tak je tady velká pravděpodobnost, že i já mám pravdu. Začínám pomalu získavat odvahu a propagovat své pravdy a zjišťuji, že mě "dospělí" berou vážně a přijímají mé "pravdy". Mazec!

Uvažuji nad chybami, které jsem udělala. Věřila jsem dospělým často, věřila jsem, že na zámku v Raduni je začarovaná princezna, že hrdličky přilákám na svou dlaň cukrem a že když pískám, tak panna Maria pláče. Věřila jsem i dětem a tak jsem proplakala mnoho nocí, protože kdo utrhne sedmikrásku, tomu zemře maminka, kdo zpívá koledy v létě, toho pán Bůh potrestá a když řekneš někomu zlato, tak ho miluješ (řekla jsem to v rámci hry ve 3. třídě, opravdu jsem Pavla Zbitovského nikdy nemilovala!)

Když jsem "dospívala" (uvozovky, protože ten proces stále trvá) začala jsem věřit tomu, co říkali druzí. Chtěla jsem, aby mě měli rádi a tak jsem se tak nějak přizpůsobovala všem, né v ničem zásadním, jen v drobnostech. Protože jsem věřila, že oni mají pravdu, mají nárok mít názor na hudbu, jídlo, oblečení, společenské chování apod. Chtěla jsem být všem tím, kým mě chtěli mít. Jenže jsem u toho nějak zapoměla na sebe!

...každopádně odbíhám od tématu.

Věřím v pocity druhým, věřím, že mají depky, že jsou smutní, že jsou veselí, že jsou zklamaní, ale vlastním pocitům stále nerozumím. Celý život jsem věřila, že nemám ráda sladké vůně svíček (vanilka, čokoláda), ale co když mi voní? Smála jsem se tak často (i když mi nebylo do smíchu), že momentálně nepoznám, kdy se směji upřímně. Mé dogma mě naučilo věřit druhým, ale nějak mi uniklo dogma, že i  JÁ jsem jednou z nich.   

Další zjištění mého "dospívajícího" já:

 - Jsem dospělá, nemám vždy pravdu.
 - Ostatní dospělí také často nemají pravdu, ale nemůže se jim to říkat na plnou pusu.
 - Toleruj, ale buď tolerován!
 - Vůbec nevím co se životem, ale to většina dospělých!
 - Dospělácká kuchyň neznámená, že je člověk dospělý!

...ale hlavně "dospěláctví" se přeceňuje!!!

A co tím chci říct? Asi jsem se jen chtěla vypsat, protože my "dospěláci" si většinou nepíšeme deníčky, ale spamujeme pocity signaly, facebook apod. :-)

Děkuji za trpělivost.

S pozdravem a přáním hezkého dne (tohle dospěláci píšou na konci dospěláckých mailů)

Lenka